en-MSC Opera

Život na lodi

Právě trávím jeden z posledního večerů karantény 60km od centra Neapoli na balkoně a říkám si, že je nejvyšší čas sepsat všechny zážitky z posledních 2 měsící.

Už se i těžko na Velikonoce vzpomíná, ale na zelený čtvrtek jsem odletěla přes Mnichov do Janova. Protože tento kontrakt byl opět přes manažerku, kterou jsem nikdy neviděla, tak jsem ani do poslední chvíle nevěřila, že letenky, které mi poslali budou opravdu funkční. O tom, že jsem smlouvu podepsala v Mnichově na letišti nemusím ani mluvit.

V každém případě jsem se někdy v poledne dostala na letiště v Janově a byla ztracená.

Dva velké kufry se mnou a já netušila jak se dostat do přístavu, protože mapy ukazovaly nejdříve něco jiného, než byla pak realita, jen asi o 3 km rozdíl. Začala jsem se tedy dívat po taxi, ale ti měli všude napsáno 2 a více lidí, tak jsem se nakonec rozhodla počkat na autobus.
Po nějaké chvilce procházela kolem policie, která nemluvila vůbec anglicky, ale alespoň poradila s autobusem. Až jsem se téměř chystala nastoupit, tak mi dovedli jednoho italského pána, který měl ceduli MSC. To nám ale nikdo neřekl, že někdo na nás bude čekat ( a přitom sníme téměř celý život, že nám někdo proplatí letenky a ještě budeme mit odvoz z letiště)🙈😅

Na závěr jsem se tam sešla s jedním starším párem - muzikanti z Argentiny, kteří jsou doteď jak má babička s dědou 🎶

Další velký šok mě čekal, když jsme dojeli k lodi, udělali nám další SWAB test a zavřeli do 5denní karantény.
Bohužel jsem nebyla mezi šťastnými co měli kabinu s balkónem, já ji neměla ani s oknem. Natěšená na všechny zážitky a oni mě zavřeli na 5 dní do kabiny bez okna. Dva dny z toho jsme byli na moři, tedy i bez signálu. Nejhorší Velikonoce ze všech! Tohle bylo opravdu nekonečných 5 dní!🙈
Bez ponětí co se děje, bez okna a čerstvého vzduchu a taky s jejich stravou mi bylo strašně. Pátý den mi udělali další test a mohla jsem se přestěhovat z kabiny pro hosty z 10. patra do kabiny pro zaměstnance do 4. patra.
Ta vypadala o poznání jinak. Dvoupatrová postel, dvě skříňky jak ze seriálů z USA na střední a mé dva velké kufry. Představa, že budu mít ještě spolubydlící a vlezeme se sem byla nemožná. 

 Ať už se to týkalo praní, nebo života na lodi.😀

Další věc, která tady není úplně fajn jsou pax briefingy a safety training. Minimálně 2x týdně máme trénink, kdy lidem v divadle musíme ukázat, jak se nasazují záchranné vesty a pak je dovést na jejich muster station, a 2x týdně máme trénink co dělat v případě evakuace.
Pro mě je to jednoduché, jen držet ceduli Muster station U a komunikovat s lidmi. Ovšem tento trénink probíhá u pevniny, za hezkého počasí a tak si nejsem jistá jaká by byla praxe na rozbouřeném moři za opravdu větrného počasí.

Tím se dostávám k časté otázce a to je mořská nemoc...ne, ještě jsem ji díky bohu neměla! Loď je opravdu velká a houpe se především po cestě z Tunisu do Palerma. Jednou jsme museli vyjet o 4h později, protože cesta nebyla bezpečná. A jednou jsem už byla na cestě pro prášek na recepci, ale nakonec to zachránil zázvorový tonic. O tom, že má chůze vypadá, jak kdybych měla promili v krvi asi nemusím mluvit, ale jinak to někdy nejde a většinou tak chodí celá loď.

Ještě něco málo k tréninkům...už předtím, než jsem jela na loď, musela jsem do Bratislavy udělat si 3denní kurz, kde bylo zdravotnictví, něco o lodích, požáru atd., a to samé jsme pak měli i tady včetně závěrečného testu, který byl na tři části v angličtině a o cca 50 otázkách, kdy v první části nesměla být žádná chyba a pak 2 - 3 chyby v kazde casti testu.

Také jsme měli security trénink a nejvtipnější bylo školení o broucích na lodi, kdy pokud nějakého potkáme, musíme to hned nahlásit.

K dalším důležitým bodům patří také jídlo, které na lodi pro zaměstnance není zrovna nejlepší. První měsíc jsem docela zhubla, ovšem další měsíc jsme mohli chodit do 11. patra na večeře a 4x týdně na oběd do zóny pro hosty a to se samozřejmě nedalo srovnat. Saláty, těstoviny, opravdu dobrá pizza, maso, zákusky...vše a ještě více jsem nabrala zpět! Ale o tom si už opět jen sním, protože poslední měsíc kvůli covidu je vše  zase zakázané.

A ano, téma covid a karanténa!

Od dubna nás testují jednou až dvakrát týdně. Aktuálně je to co každé dva dny a myslím, že už téměř každý byl pozitivní. Mě nebylo dobře už od pondělí, ale každý týden je stejný, protože v neděli je silnější klimatizace než normálně a mě pak vždy bolí v krku. Ovšem ve středu, kdy jsem měla jít na test, jsem už věděla, že je to 50:50. První test byl pozitivní, ovšem druhý negativní a tak mě nechali jít. Odpoledne jsem už ale cítila teplotu.

Na další test jsem měla jít až další den, ale má spolubydlící chtěla, ať jdu ještě večer a tak jsem vyrazila.V medicalu vám vždy musí změřit teplotu a tlak, oboje jsem měla vyšší - teplota 37.3 a na tlak mi řekli, že se diví, že ještě žiji. A tak jsem si myslela, že je to už 100%, ale doktor řekl, že mám pořád menší příznaky a tak, že můžu jít pracovat a test mi udělají ráno. A tak jsem měla necelou hodinu se připravit na gala večer a jít pracovat. 

V noci se mi už i hůř dýchalo a tak jsem si ráno dala poslední kafe a šla se utvrdit, že to bude nejspíš 100%. To bylo rychlé a tak mě po druhém pozitivním testu zavřeli do druhé místnosti s dalšími třemi lidmi, dali nám bílé obleky, formulář na lidi v blízkém a pracovním okolí a poté přesunuli do kabiny   pro hosty. Tentokrát alespoň s oknem. 

Klasicky měli všichni balkon, ale bylo hodně pozitivních a tak jsem byla ráda za okno. Dva dny mi nebylo nejlíp, ale postel pro hosty je fajn a tak mi to ani tak nevadilo, ovšem telefon v pátek od mé vedoucí, že mě přesouvají na týden na hotel mě nepotěšil. Nechtěla jsem, ale musela. 

Když jsem v Neapoli ráno pod okny viděla jak přesouvají všechny pozitivní sanitkou a v bílém obleku, tak se mi opravdu nechtělo, protože jdete po lodi, do toho za vámi jde třetí, který za vámi stříká dezinfekci a vy se chcete propadnout do země. O tom, že v Neapoli bylo horko a my jeli 60 km v sanitce bez ničeho a už vůbec nikdo neměl snahu nám naložit kufry ani nemluvě. Hotel byl naštěstí hezký, spolubydlící byla Yulia z ukrajiny a tak jsme tady strávili týden na terase.

Jak se na lodi vlastně pracuje?

Já mám svoji práci tady opravdu ráda.
Střídám dva bary - první je Aroma Café, kde hosté většinou čekají na divadlo a druhý je La Cabala bar, kde je to více o drinkách a klavír má tady hezký zvuk🎶

Hraji většinou 3, max. 4 hodiny denně, začínám cca v 19h a končím o půlnoci, samozřejmě s přestávkami.

A jaká je naše trasa?

JANOV - MARSEILLE - BARCELONA - den na moři - TUNIS - PALERMO - NEAPOL

Ale o městech a památkách zase příště 🤍